www.hokejkv.cz

Historie
Počátky hokeje v Karlových Varech (1932 - 1950)

Historie klubu se datuje od prosince roku 1932, kdy skupinka několika nadšenců založila při fotbalovém klubu svůj hokejový oddíl. Nazvali jej SK Slavia Karlovy Vary. První hokejové zápasy se hrály na přírodním kluzišti nad dnešním Horním nádražím a vše tedy bylo závislé na příznivém počasí. Tehdejší tým tvořili především brankář Nový, obránci Sádlo a Hanuš, útočníci Rabas, Brčák, Trousílek, Novák, Pokorný a Krupička. Ti se nejčastěji střetávali s oddílem Sparta, který si v Karlových Varech založili němečtí obyvatelé. Ti si kluziště postavili na břehu řeky Ohře v místech , kde dnes stojí Hypernova. První oficiální utkání sehrála Slavia 7. ledna 1934 v Chomutově proti německému DFK Komatau a prohrála 2:9. První domácí utkání se uskutečnilo o týden později, 14.1.1934 a před cca. pěti stovkami diváků zdolala DSV Sparta Karlsbad 6:3. Slavia dále nastupovala především proti regionálním soupeřům jako Chomutov, Cheb, Žatec či Mariánské Lázně.

Přišla druhá světová válka, ale nezdolného hokejového ducha Karlovarska neutlumila nadlouho. Velkou zásluhu na obnově tohoto sportu nesl tehdejší student obchodní akademie Václav Šinágl, díky kterému mohl oddíl pokračovat v činnosti již v prosinci 1945. Ale nebyl to jen on, kdo stál u obnovy hokeje v Karlových Varech. Velký podíl má Šináglův spolužák Arnošt Náprstek a Josef Šafránek z Vlašimi, který se v létě roku 1946 přistěhoval. Hřiště na Růžovém vrchu však již po bombardování nebylo použitelné a hokejové dění se přestěhovalo na rybníček Malé Versailles u Křižíkovy ulice. Sportovci zde mohli již využí t i umělého osvětlení a díky ochotě správce tamější restaurace se našly i prostory na převlékání a skladování materiálu. Přesto se brzy ukázalo, že bez plnohodnotného stadionu s vlastním chlazením nemůže hokej v Karlových Varech nikdy přejít do profesionální úrovně. Závislost na počasí vylučovala jakékoli pravidelné tréninky a například celá sezona 1947/1948 odpadla z důvodu mírné zimy.

Novou éru karlovarského hokeje umožnila až výstavba zimního stadionu v centru města poblíž dnešního uzlu městské hromadné dopravy Tržnice. Právě chladicího systému z blízké tržnice se využívalo k výrobě ledu, což se později ukázalo jako problematické řešení. Stadion byl vybudován v roce 1948 jako osmý v Československé republice. Šatny mužstva byly umístěny v Zeyerově ulici, a hráči tak na cestě k ledové ploše museli urazit poměrně velkou vzdálenost. Útěchou jim na cestě však mohlo být mohutné povzbuzování a bezprostřední kontakt s fanoušky. První utkání na novém stadionu sehráli Karlovarští s pražskou Slavií 6. 1. 1949.
Poprvé v nejvyšší soutěži (1951 - 1956)

Krátce po dobudování nového stadionu se karlovarský hokej vyšplhal mezi československou elitu a pobyl zde pět sezon. Byl to jeden z vrcholů zdejšího hokeje a výjimkou nebyly návštěvy přesahující deset tisíc diváků. Do přeboru republiky, jak se v té době nejvyšší soutěž nazývala, se Slavia kvalifikovala, když roku 1951 vyhrála skupinu A oblastního přeboru a následně porazila vítěze skupiny B Sokol TOS Holoubkov. Kromě klasických ligových sezon, jež přehledně shrnuje tabulka, sehráli Karlovarští i několik památných přátelských zápasů. Především to byl duel s národním mužstvem v rámci přípravy na mistrovství světa, na který přišlo dvanáct a půl tisíce diváků. Část z nich dokonce protrhla bariéry, které hlídali vojáci. Zápas nakonec skončil nečekaným vítězstvím Slavie v poměru 8:5. Z dalších zajímavých soupeřů jmenujme AIK Stockholm (5:2), FK Boförs (5:2), IF Leksands (6:4), nebo Lokomotiv Moskva (2:3).

Mezi nejvýznamnější osobnosti těchto let patří: Miroslav Burian, Zlatko Červený, Jiří Kolouch, Karel Straka, Jiří Feureisl, Jaroslav Hraběta, Jan Jánský, Josef Koller, Jan Lidral, Jiří Macelis, Josef Stock, Robert Robětín, Václav Šinágl, Josef Šafránek, Václav Freiberg, Václav Zápotočný, Jan Jánský, Arnošt Náprstek.

Na dlouho dobu poslední sezona mezi českou elitou byla pro Slavii sezona 1955/1956. Kromě stárnoucího mrazícího systému, který prakticky znemožňoval rozumnou přípravu, se na neblahém osudu Karlovarských podepsala i mnohá zranění. Jiří Macelis si na soustředění v Ostravě zlomil levou nohu, Arnošt Náprstek si zde zlomil ruku a úplavicí onemocněl Václav Freiberg. Nešťastná shoda náhod zapříčinila sestup.

Doba temna (1959 - 1989)

Zpočátku si mužstvo v druhé nejvyšší soutěži nepočínalo špatně a bylo i blízko návratu do přeboru republiky. Postupně však Karlovy Vary obsazovaly stále nižší příčky, přestávalo se dařit a odrazilo se to i na diváckém zájmu o tento sport. Tým sice stále tvořili hráči, kteří byli oporami v nejvyšší soutěži, ale jejich věk se nezastavil a postupně s kariérou končili. Mladí nadějní hráči vyrůstali, ale K. Vary začínali opouštět. Především odchody velkých nadějí, pozdějších reprezentantů, Jana Klapáče, jeho bratra Miroslava Klapáče a obránce Jaroslava Šímy, byly velkou ztrátou. Zimní stadion u Tržnice začal být velmi nedostačující pro samotné hráče. Začátky sezon se stále více posouvali na začátek podzimu a hokejisté museli s přípravou začínat na jiných, v té době již krytých zimních stadionech. Ničemu nepomohla ani výstavba nového stadionu v Rybářích, spíše naopak. Nejprve začala vyrůstat tréninková plocha, která byla dokončena v roce 1975. Projekt plnohodnotného stadionu, který měl stát pod skálou poblíž dnešního Baumaxu, nebyl realizován nikdy. Provizorní plocha byla v druhé polovině osmdesátých let zastřešena a na dlouhá léta se stala pomníkem socialistického plánování i útrap karlovarského hokeje. Její udržování v provozuschopném stavu a záplatování nedodělků stálo nemalé prostředky, které však nemohly vynahradit slabý komfort pro hráče i diváky.

Celkový nezájem stranických funkcionářů řešit nevyhovující zázemí se i s mnoha dalšími faktory projevil na výsledcích. Klub se postupně propadal soutěžemi níž a níž a po sezoně 1978/1979 spadl do krajského přeboru. Určitou nadějí mohly být sezony 1983/84 a 1984/85, ve kterých po postupu z kraje se hrála v K. Varech třetí nejvyšší soutěži II. NHL, ale následoval opět pád do krajského přeboru. V té době až do konce osmdesátých let prožíval karlovarský hokej své nejčernější období. Na zápasy chodily zhruba tři stovky diváků a v jednu chvíli uvažoval dokonce sportovní klub Slavia o zrušení svého hokejového oddílu. Našt ěstí přišel rok 1989 a s ním i převratné změny nejen v politice.

Odraz ode dna mezi nejlepší (1989 - 1997)

Prvním krůčkem k návratu mezi elitu bylo vítězství v krajském přeboru pod trenérem Milanem Mottlem v sezoně 1989/1990 a postup do druhé národní ligy. Přestože mužstvo bylo posíleno (např. z Mladé Boleslavi přišel ostrostřelec a odchovanec Richard Richter) a došlo ke zkvalitnění přípravy, Slavii se první sezona v třetí nejvyšší soutěži nevydařila a obsadila poslední příčku ve skupině. I přes tento neúspěch se klubu podařilo druhé malé vítězství. Byl sesazen mnohočlenný výbor oddílu hokeje, který se chtěl starat jen o mládež, a A-mužstvo mu bylo spíše na obtíž. Bylo ustanoveno nové vedení hokejového oddílu, které si dalo jasný cíl: stabilizovat klub a postupnými kroky postoupit do vyšších soutěží. Byli to především pánové Miroslav Vaněk, Vlastimil Argman a Milan Mottl, osoby, které si uvědomovaly, že bez každodenní poctivé práce a silného sponzorského zázemí klub nahoru nepůjde nikdy. Druhým malým vítězstvím pro nové vedení Karlových Varů bylo to, že se nakonec soutěž zachránila. Miroslav Vaněk s Ing. Ladislavem Trubačem, kteří nahradili zkostnatělé vedení klubu, navrhli nový herní systém soutěže, který byl hokejovým svazem přijat.

Výsledky práce nového managementu se začaly dostavovat nečekaně brzy. Hokejisté už nemuseli tabulku číst vzhůru nohama a návštěvy na zimním stadionu se opět počítaly v tisících. Podařilo se sehnat nového silného sponzora. Nejprve se jím stalo hudební vydavatelství EMG ToCo a následně světoznámá karlovarská likérka Becherovka. Do sezony 1993/94 vstupoval klub pod novým názvem HC Slavia Becherovka Karlovy Vary a byl stanoven jednoznačný cíl v podobě postupu do první ligy. Přestože k jeho splnění měli Karlovaráci blízko již dříve, podařilo se druhou nejvyšší soutěž vybojovat až v následující v sezoně 1994/1995 pod vedením trenérů Marka Sýkory (v polovině sezony nahradil Zdeňka Pilného) a Milana Mottla. V šestičlenné baráži, ze které čtyři týmy postoupily do I. ligy, byla Slavia Becherovka nejlepší a společně s Libercem, Přerovem a Sokolovem postoupila. Na postupu se především podíleli hráči Václav Fürbacher, Marcel Kučera, Pavel Weiss, Martin Čmerda, Václav Baďouček, Pavel Vostřák, Bronislav Píša, Richard Richter, Jan Onak či Michal Porák.

Tento úspěch vzbudil ve městě hokejovou euforii, která se projevovala v zájmu jak diváků, tak i sponzorů. Příliv nových finančních prostředků umožnil další dílčí vylepšení zimního stadionu (výstavba západní tribuny včetně posilovny) a samozřejmě nové posílení hráčského kádru. V řadách Becherovky byla k vidění jména jako David Volek, František Musil, Pavel Bláha, Jiří Koreis, Pavel Metlička, Ondřej Steiner, Tomáš Klimt, Jaroslav Kreuzmann a další. Hned v úvodní sezoně v první lize (1995/96) vybojovali svěřenci Marka Sýkory a Radima Rulíka třetí místo po základní části s dvoubodovou ztrátou na Opavu. V play-off byl v semifinále úspěšnější Přerov pod vedením trenéra Miloše Říhy, který s Opavou hrál v prolínací části, ale do extraligy postoupila Opava na úkor Komety Brno. A byl to právě Slezan Opava, který se v baráži postavil Becherovce, poté co v sezoně 1996/1997 vyhrála první ligu.

Přestože se Karlovarští v baráži zápas od zápasu zlepšovali, zdálo se, že si tým s trenéry Milanem Kašpárkem a Karlem Trachtou ukrojil příliš velké sousto. První tři utkání zvládla lépe Opava, když zvítězila 6:1, 4:1 a 4:3. Karlovarští však doslova vstali z popela a po výsledcích 4:2, 3:1 a 5:4 sérii vyrovnali! Slezané ale nakonec euforii Západočechů zchladili v sedmém zápase a po vítězství 4:3 stvrdili svojí extraligovou příslušnost. Přesto to bylo jedno z období, kdy zájem o lední hokej dosahoval v Karlových Varech svého prvního vrcholu. Zájem diváků převyšoval možnosti stadionu a úd aje o návštěvnosti byly raději zkreslovány.

Extraligová současnost (od 1997)

Karlovy Vary přesto v této sezoně extraligu vybojovaly, i když to nebylo na ledové ploše. Dne 6. 6. 1997 oznámilo vedení klubu odkoupení extraligových práv od Olomouce, která se ocitla ve finančních nesnázích, a potvrdilo tak zvěsti, které se městem šířily. První utkání v nejvyšší soutěži, po dlouhých 41 letech, zažili Karlovarští 2. září 1997 a byla to vítězná premiéra. Becherovka zdolala České Budějovice 3:1. První extraligový gól vstřelil Ján Lipianský. Zpočátku se týmu nedařilo a prohrál dalších deset zápasů. Postupně se mužstvo zkonsolidovalo a pět kol před koncem si zajistilo záchranu. V dalších sezonách tým sice postrádal určitou pospojitost a vítězného ducha, ale nový extraligový klub se postupně v nejvyšší soutěži zabydloval a musel odmítnout nepřejícná slova, že extraliga do tohoto města nepatří. Karlovy Vary své právo na účast v nejvyšší české hokejové soutěži potvrdily v následujících sezonách, kdy kromě sezony 2000/01 a záchrany soutěže v baráži s Chomutovem, ani jednou nepatřily k vyloženým outsiderům a neměly problémy se záchranářskými starostmi. Na druhou stranu se ani jednou neprobojovaly do play-off.

Důležitým milníkem bylo období jara a léta 2002. Klub na jaře 2002 opustila Becherovka a hledal se nový generální partner i název klubu. Novým generálním partnerem se nakonec stala těžařská společnost Sokolovská uhelná, a klub se v souladu s touto skutečností přejmenoval na HC Energie Karlovy Vary. S novým partnerem i názvem se zlepšovalo postavení klubu. Kádr mužstva se začal stabilizovat, podařilo se tým doplnit kvalitními hokejisty. Přišel Petr Kumstát, František Ptáček, Josef Řezníček, Miroslav Duben, Jiří Hanzlík, či Lukáš Sáblík, kteří se připojili k již stálicím sestavy Dmitriji Rodinovi, Janu Košťálovi, Václavu Skuhravému, Jakubu Krausovi, Tomáši Němčickému nebo Janu Alinčovi. Kádr postupně získával na síle, kterou ještě zvýraznil příchod trenéra Zdeňka Venery a dalšími doplněními sestavy zkušenými hráči, ale i vlastními odchovanci Lukášem Pechem, či Lukášem Mensatorem. Vrcholem této dekády byly dvě finálové účasti proti Slavii Praha. V první finálové serii byly šťastnější Pražané, kteří vyhráli před rekordní návštěvou 17 123 diváků rozhodující sedmý zápas. Trenér Venera se rozloučil s Karlovými Vary stříbrem, ale totožný tým pod vedením Josefa Palečka finálovou odvetu se Slavií ovládl a získal v šestém finálovém zápase 12. 4. 2009 první titul pro karlovarský hokej. Poslední zápas na zimním stadionu v Rybářích byl zlatým opojením.

Od sezony 2009/2010 se klub přestěhoval do moderní KV Areny. Přechodem do luxusu ze skromného ale prakticky rodinného prostředí jakoby se vytratila vítězná atmosféra. Změna prostředí i započatá obměna kádru zanechaly své stopy, mužstvo se navíc nedokázalo vyrovnat s pozicí obhájce. Nakonec se jen tak tak nezachraňovalo v baráži. I další sezony nebyly moc radostné. Jeden postup do předkola a porážka se Slavií 2:3 na zápasy, nebyl tím pravým vrcholem sezony. Před sezonou 2011/2012 se musel klub uskromnit ve výdajích, což se samozřejmě podepsalo na výsledcích a výsledkově velmi špatném začátku soutěže. Ve druhé polovině se tým zvedl, podařily některé hráčské změny, impuls dal i nový trenér Vladimír Kýhos, ale do play off se postoupit nepodařilo. Bodový počin ve druhé půlce se přesto hodil ve skupině o udržení, ve které tým nepřipustil riziko baráže.